Život s „kuželkami!

Kosmonoská kuželna patří k velkým chloubám města. Šestidráha má opravdu světové parametry. Mohou se na ní pořádat nejprestižnější akce a využívají ji také reprezentanti k přípravě. Kosmonoský klub má v současné době tři týmy mužů, ženy ve druhé nejvyšší republikové soutěži a také dorosteneckou základnu, ze které je možné postavit až pět družstev. Šéfem Kuželkářského klubu Kosmonosy je pak JIŘÍ ŘEHOŘ, kterého vám dnes na stránkách Kosmonoského zpravodaje také představíme.

Dnes šéfujete kosmonoskému kuželkářskému klubu. Jak to bylo s vašimi sportovními začátky?
„Věnoval jsem se kuželkám a nohejbalu. Vlastně to byl souběh obou sportů a dá se říct, že na stejné úrovni. V kuželkách jsem hrával druhou celostátní ligu společnou pro oblast Čech a Moravy. V nohejbale jsem oblékal dres extraligové Dukly Písek.“
Jaké máte vzpomínky právě na nohejbalové působení v armádním týmu?
„Jedním slovem fantastické. Byli jsme na vojně. Každý voják, který tam byl na dva roky ve službě, měl radost, když mohl každou sobotu nebo neděli někam vyrazit a někde hrát. Samozřejmě jsem měl navíc měl možnost učit se od těch nejlepších hráčů, kteří v Dukle působili. Byli jsme několikrát mistři. Já ve dvojicích získal bronz z mistrovství republiky.“
Ve spojení s nohejbalem se sluší zmínit i aktivity, které jste přenesl na sousední Bradlec. Jak to s nimi bylo?
„Zhruba někdy kolem roku 2005 si ti kluci, co tu se mnou hráli kuželky, občas chodili kopnout do míče. Najednou byla možnost založit bradlecký nohejbalový klub. Šli jsme za paní starostkou. Tenkrát nám vyšla vstříc. Koupila nám lajnovačku, vápno, síť a balóny. Pozvali jsme ji na první zápas. A když viděla, jak já tam v padesáti letech vyhrávám utkání nad hráči, kteří jsou daleko mladší, tak byla unešená. Kluky to hodně chytlo. Hráči jako Marek Náhlovský to tam vzal za své a dnes je tam předsedou klubu.“
Jaké byly ty kuželkářské začátky?
„Dnes už to bude znít úsměvně. Začalo to dřevěnými kuželkami, kdy jsme museli poprosit někoho, aby nám je stavěl. Lidé to pochopitelně už neznají. Možná to jen viděli v nějakém historickém filmu. Hrávali jsme druhou nejvyšší soutěž v republice. Jezdili jsme na Moravu – Ostrava, Brno, Prostějov. V pátek odpoledne jsme nasedli do auta a vyrazili na cesty. Vraceli jsme se také třeba v neděli o půlnoci a v pondělí ráno šli normálně do práce. Takže ti, kteří dnes řeknou, že nemohou na celou sobotu jet hrát, protože mají moc práce, tak to považuji za výmluvu. Takhle to fungovat nemůže.“
Kuželky v Mladé Boleslavi byly spojeny právě s hernou na Kozině, kde byly jen dvě dráhy. Zato nechyběla skvělá, doslova rodinná atmosféra provázející zápasy.
„Atmosféra na Kozině byla opravdu skvělá. Je to malý prostor, společně jsme tam seděli a vzájemně se hecovali. Když se hrálo na 100 hodů, trval zápas třeba čtyři a půl hodiny. Ale když jsme postoupili a počet hodů se zdvojnásobil, tak utkání trvalo i osm hodin. O víkendech to bývaly většinou dvojzápasy. Takže jsme hráli osm hodin v sobotu i v neděli. A jezdilo se jednou za dva týdny. To byl masakr. Trénovalo se ještě v úterý, to byly tuny a tuny naházené koulemi.“
Kdo vedle vás patřil ke kuželkářským legendám tehdejší Auto Škoda?
„Musím zmínit jména jako Petr Vitásek, Milan Mach, Ladislav Koubek, Josef Slába. To byly hvězdy. A také třeba Jiří Hrdlička. To byl jeden čas mistr republiky. Já tenkrát mezi ně patřil a byl jsem moc rád. Tehdy jsem mezi nimi byl nejmladší.“
Jak proběhl váš přechod do Kosmonos?
„Měl jsem tehdy zdravotní problémy. Z nohejbalu jsem měl rozbité oba menisky. Než jsem se dal dohromady, trvalo to asi sedm let. No a v roce 1991 se konal v Kosmonosích otvírací turnaj kuželny, která byla postavená svépomocí o rok dřív. Já jsem sem přišel úplně náhodou. Byla vypsána i kategorie takzvaně pro příchozí. Když jsem naházel o 100 bodů víc, než druhý v pořadí, tak mě hned oslovili, jestli by nebylo možné založit kuželkářské družstvo. Pustili jsme se do toho s těmi nejlepšími. Od té doby se kuželky v Kosmonosích drží a já už dělám třicet let předsedu …“
Jak to na kuželně vypadalo ještě před rekonstrukcí? Byla tam už šestidráha?
„Ano byla. Před tou rekonstrukcí byl na dráze povrch, který se dnes už nepoužívá. Teď se používají desky položené na nějaké konstrukci. Díky podpoře města a Nadačního fondu Škoda Auto se nám podařilo sehnat finanční prostředky na rekonstrukci. Zatím jsme ji vyčíslili na 3 milióny a 700 tisíc korun. Udělaly se nové dráhy, vybudovaly nové držáky na stavěče, k dispozici je zatím provizorní elektronika a nové osvětlení. Nakoupily se nové židle.“
Tím ale vše nekončí. Je to tak?
„V současné době máme přislíbenou další finanční injekci. To bude skvělé, protože chceme udělat už definitivně luxusní elektroniku. Počítá se s modernizací sociálního a hygienického zázemí, abychom mohli nabízet kompletní servis. Makali jsme tady všichni a za odměnu jsme dostali mezinárodní kolaudaci, takže se tady může hrát třeba i mistrovství světa.“
Už nyní je kosmonoská kuželna jedním z nejmodernějších sportovních stánků tohoto druhu v republice. To asi potvrzují i reprezentační soustředění, která na ní probíhají?
„Před mistrovstvím světa, které se mělo konat v Polsku, jsme tady měli soustředění mužské i ženské reprezentace. Trenéři i hráči byli v Kosmonosích moc spokojeni. Kuželna se jim líbila.“
Jakou základnu má samotný Kosmonoský kuželkářský klub?
„V současné době máme tři týmy mužů. První z nich hraje druhou celostátní ligu, což je velmi dobré. Mužstvu se daří. Druhý hraje krajský přebor první třídy a třetí krajský přebor druhé třídy. V klubu máme také ženy, hrají druhou nejvyšší ligu v České republice. Těší nás, že máme i dorosteneckou základnu. Můžeme si proto dovolit postavit až pět družstev. Pochopitelně s podporou města, které nám na činnost dává finanční prostředky.“
Vy sám si ještě zahrajete?
„Určitě! Jsem připravený naskočit do jakéhokoli zápasu. Sice ne do extraligy, tam už si netroufnu, ale do toho kraje určitě. Jsem na každém zápase. Někomu se třeba zvrtne noha a už tam jsem…“
Ke kuželkám ovšem patří i tradiční občerstvení. Nabízíte ho také v Kosmonosích?
„Pokoušíme se o to samozřejmě. Ke kuželkářskému sportu například patří utopenci. Ty prostě v nabídce musí být. Když nejsou, je to špatné … Musí být i párek s křenem nebo klobása. Kdo odehraje, tak si dá. Posedíme a tím se drží parta.“ PAVEL PETR